Pod diktátem čtyř tlap: život s mazlíčkem a proč milujeme ty chlupaté tyrany, co nám ničí gauč?

Ruku na srdce. Kdyby vám někdo před pár lety řekl, že budete v neděli v šest ráno stát v dešti na trávníku, v ruce držet igelitový sáček a s napětím sledovat biologické potřeby tvora, který neumí ani mluvit, pravděpodobně byste ho poslali na vyšetření. Každý páníček potvrdí, že život s mazlíčkem zkrátka přináší nečekané situace.

A vidíte to. Dneska tam stojíte, na hlavě kapuci, v kapse drahé pamlsky a říkáte si: „To je ale šikovný kluk, jak se krásně vyčůral!“

Vítejte v klubu. Stali jsme se dobrovolnými sluhy svých domácích mazlíčků. A víte co? Vůbec nám to nevadí.

Velká kočičí a psí psychologie (aneb kdo tady vlastně velí?)

Zatímco my lidé máme pocit, že jsme vrcholem evoluce, naši mazlíčci si o tom myslí své. Vezměte si takovou kočku. Kočka nebydlí u vás. Vy bydlíte u ní a platíte hypotéku. Její denní režim se skládá z 18 hodin spánku, 2 hodin ignorování vašich pokynů a 4 hodin vymýšlení, jak vás legálně připravit o rozum. Když vám ve tři ráno sedne na obličej, není to projev lásky – prostě jen kontroluje, jestli ještě žijete a jestli v sedm dostane kapsičku.

A psi? To je zase jiný extrém. Pes je chodící emoce. Čistá, nefalšovaná radost, která vás vítá, jako byste se právě vrátili z expedice na Mars, i když jste byli jenom pět minut vyhodit koš. Ta bezbřehá loajalita je až dojemná – tedy do chvíle, než zjistíte, že ta „čistá emoce“ právě sežrala vaši novou koženou botu a teď se na vás dívá pohledem: „Někdo ti rozkousal botu, šéfe. Bylo to strašný, já tě bránil, jak jsem mohl!“

Luxus na talíři, rohlík v ruce

Schválně, jak vypadá váš nákupní košík v supermrketu? Pro sebe koupíte špagety v akci, tavený sýr a unavený rohlík. Ale běda, jak dojde na sekci pro zvířata.

„Bezobilné granule s islandským lososem a bio dýní? Ano, prosím. Jehněčí paštika s lanýžovým olejem? Můj Punťa přece nebude jíst chemii!“

Naši mazlíčci dnes jedí lépe než většina středověké šlechty. A když jim pak s láskou naservírujete porci, která stála víc než vaše celá večeře, oni k tomu čichnou, zahrbou to pomyslným pískem a jdou se napít vody ze záchodu. To je ta pravá lekce pokory.

Když se na to podíváme upřímně, život s mazlíčkem nás učí trpělivosti a bezpodmínečné lásce.

Bezpodmínečná láska aneb Život s mazlíčkem v praxi

Teď ale vážně. Proč to všechno děláme? Proč snášíme chlupy v polévce, rozškrábané rohy sedaček a účty u veterináře, ze kterých se protáčejí panenky?

Protože v tom dnešním přetechnizovaném, cynickém a strašně rychlém světě jsou zvířata to jediné skutečné.

• Nesuďí nás. Vašemu psovi je úplně jedno, jestli máte nadváhu, jestli jste v práci nedostali prémie nebo jestli máte na sobě třetí den stejné tepláky. Pro něj jste středem vesmíru.
• Léčí bez slov. Znáte ten pocit, když máte za sebou den blbec, sednete si na gauč a ta vrčící kočičí kulička vám skočí na klín? To teplo a pravidelné předení funguje lépe než jakákoliv pilulka na uklidnění.
• Učí nás žít teď a tady. Zvířata neřeší, co bylo včera, ani co bude zítra. Pes má největší radost z téhle konkrétní klacku, který právě našel. A my bychom se od nich měli učit.
  

Bilance na závěr

Mít doma zvíře je občas k zbláznění. Je to závazek, je to starost a občas i solidní finanční černá díra. Ale ten moment, kdy se k vám stulí, hřejí vás do nohou a vy víte, že jste pro ně celý jejich svět…

To se prostě nedá koupit.

Takže, běžte teď, podrbejte toho svého raubíře za uchem, dejte mu pamlsek (i když si ho třeba zrovna nezaslouží) a buďte rádi, že tyhle chlupaté diktátory v životě máme. Bez nich by sice byl doma větší pořádek, ale v srdci strašná nuda.